Ztracený přítel
20. 4. 2010
Ztracený přítel
„Smím ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se tiše. “Odejdi….“ řekla Elis. Od té nehody se mnou nemluvila a odmítala mě vyslechnout. Nemohla jsem za to co se stalo, ale to ona neviděla. Nic už neviděla. Od toho dne, kdy někdo špatně zavřel ohradu. „Eliso je mi líto, co se stalo…“ zkouším to. „Není ti to líto, to tys tu ohradu nezavřela. Běž pryč, nebudu ti nic říkat!“ vystrčila mě ze dveří jako tisíckrát před tím. Když její pes z ohrady utekl, pokousal malé dítě a potom ho odvezli. Elisabett nevěděla kam, ale myslí si ,že je mrtvý. I já si to myslím. Nevím, kdo tu ohradu nedovřel….. Vím, že Elisa tajně brečí a že se trápí, měla ho moc ráda…. Ani její fenka jí nepomůže. Elisa se už o ní ani nezajímá, ani o své koně ne. Nikdy je neměla ráda. Kráčím k psinci, kde odpočívá osamocená fenka bloodhounda. „Senity dream! Pojď ke mně holka!“ volám na ní. Vezmu jí na procházku, beztak už měsíc nikde nebyla. „Panička se o tebe nestará, ty moje sluníčko chlupatý…“ lituju jí. Je jí škoda. Ve stáji najdu Veroniku, trenérku a mojí kamarádku. „Ahoj Verčo… beru Seni ven… Elisa mi leze na nervy, nestará se o ní.“ To Verča ví. „A nechceš si vyjet na koních? Ti chudáci přímo touží po projížďce!“ podává mi Verča čištění. Za půl hodiny už vyjíždíme z parku. Senity jde s náma. Verča nemluví. Asi se jí něco stalo. „Verčo, co je? Děje se něco?“ vlastně se Verča chovala divně už měsíc. Snažila se vyhýbat mě i princezně Elisabett. „Verčo…. To ty jsi nechala tu ohradu otevřenou?!“ pobídla koně do cvalu a ujela mi. Když jsem jí dohnala, přiznala se. „Mrzí mě to… Neudělala jsem to naschvál… Odpustíš mi? “ “Já se na tebe nezlobím, jestlis to neudělala schválně. Ale Elisa…. Elisa ti neodpustí. Nikdy. Tedy, ona se zlobí na mě, myslí si že jsem to udělala já…” odjely jsme zpátky na zámek. Večer jsem šla do stáje a Verču jsem tam nenašla. Odjela pryč a nechala mi jen rozpis jak a kdy krmit koně. Věděla jsem, že žít v zámku s Elisou nevydržím a neměla jsem kam odjet. Zbývalo jediné. Promluvit s ní. Ale jak? Jak, když odmítala se na mě i podívat? Má naděje se objevila s nenápadným titulkem v novinách. Mluvil o psech co měli jít na smrt a kdosi je odkoupil, a mluvilo se tam o tom, že Coddy nebyl utracen. Hledala jsem na internetu informace a našla i telefonní číslo. Domluvila jsem návštěvu. A pak šla za Elisou. „Eli prosím, vnímej mě. Našla jsem útulek v němž údajně Coddy žije…“ otočila se a já uviděla její oči, červené od pláče a v nich naději. „Kde….kde je to? Mohu tam jet?“ byla jsem ráda, že se mnou mluví. „Ano, kočár je přistaven… no možná to bude rychlejší autem, tvůj šofér nás tam hodí. Mám to domluvený. A ještě něco. Já ohradu nenechala otevřenou. Přísahám ti.“ Až v autě se mě zeptala. „Když ne ty, tak kdo?“ nemohla jsem jí to říct a zradit Verču. Mlčela jsem. Když jsme byly před vraty útulku, Elisa se třásla nedočkavostí. A v duchu se jistě modlila. Paní majitelka nás zavedla ke kotci, v němž ležel vyhublý pes. Byl to bloodhound. Nebyl to ale Coddy. Elisabett se otočila a beze slova utekla. Byla zklamaná, moc zklamaná. Po měsíci jsem jí dala naději a ta teď zhasla a ona věděla, že jinou už nikdy nenajde. Věděla jsem, že v žádném jiném útulku taky není. Vrátila jsem se do auta, kde Elisa schoulená na zadním sedadle usedavě plakala. Nevěděla jsem co říct. Bolelo jí to tak, že nedokázala neplakat, ale i tak byla otočená tak, abych jí neviděla do tváře. Neřekla jsem jí nic. Natáhla jsem ruku a opatrně jí pohladila po vlasech a čekala, že se ožene. Nikdy neměla v lásce fyzické kontakty s kýmkoliv. Neohnala se, jen se otočila. Ve tváři měla vepsanou nevýslovnou bolest. Opřela se o mně, což jsem nečekala, dokonce dovolila, abych jí opatrně obejmula. Zdálo se mi, že ta obrovská bolest zlomila její odpor. „Šššššš…..“ konejšila jsem jí ještě dlouho, stejně to nepomáhalo. Bylo mi jí moc líto, ale taky jsem měla radost, že už mě neodmítá. Uvěřila, že jsem za to nemohla a od té chvíle mi dovolila být jí nablízku. Ale pomoci jsem jí nemohla.
Pomalu, velmi pomalu, se vyrovnávala s tím, že je Coddy navždy pryč a že ho už nemůže získat zpět. A v okamžiku kdy našla jeho fotku se Senity si vzpomněla. „Proboha, Senity!“ utíkala do psince a padla své fence kolem krku. Neviděla jí od doby kdy Coddyho odvezli, jako by zapomněla že žije. Vzala si jí do zámku, nechala jí spát u sebe v posteli…. Milá a přítulná fenečka jí pomohla se s tím vyrovnat. Vzpomenout si. Elisa začala znovu jezdit na koni a odpustila Verče, která se jí přiznala. Vzala si z útulku vyhublého bloodhounda, kterého pojmenovala Alf a naučila ho znovu žít. A pak jednoho dne přišla zpráva z Německa. „Dobrý den princezno Elisabett. Jsem Anna a myslím, že můj pes, kterého jsem získala když měl být utracen z Česka by mohl být váš Coddy. Až teď jsem se dozvěděla že jste ztratila psa a nejbližšího přítele. Přijeďte se podívat, jestli je to váš pejsek. V tom případě vám pořád náleží. Mám ho velmi ráda, ale nechci být zlodějka. Anna H.“ když jsme tuto slečnu vyhledaly, zjistily jsme, že její pes je opravdu Coddy. Elisu si pamatoval zcela jistě, avšak nijak zvlášť o ní zájem nejevil. Anna nám vyprávěla o tom, jak ho získala, převychovala a jak je nyní hodný a přátelský. Bylo vidět, že ho velmi miluje a že je pro něj dobrou paničkou. Odjely jsme zpět na zámek a Elisabett byla rozhodnuta. Psa Anně nechala. Občas ho navštěvuje, ale nikdy ho nežádala zpět. Je šťastná, že žije a má se dobře. Protože on pro ní byl a vždy bude přítelem, kterého nechce ztratit. „Když jsem žila s vědomím, že nežije, část mě jako by umřela s ním. Teď, když vím, že žije a že se má líp, než se měl tady, můžu zase žít. Nikdy už nedopustím, aby mi někdo vzal přítele a budu pomáhat těm, kterých se někdo vzdal. Nechápu to. Alf je naprosto dokonalý pes a jeho majitel ho nikdy nepostrádal… já bez Coddyho nechtěla žít…“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář